Analýza, na které stojí návrh European Business Wallet, vysvětlena

Nejde o formální posouzení dopadů

Přesně vzato k tomuto návrhu posouzení dopadů neexistuje. Komise udělila výjimku s odůvodněním, že Business Wallets přímo navazují na volbu politiky, kterou posoudila již v roce 2021 pro Evropský rámec digitální identity, a sledují tehdy upřednostněnou možnost: harmonizovaný rámec peněženek s právním účinkem v celé Unii, přizpůsobený profesnímu použití. Místo toho vypracovala pracovní dokument útvarů, který podrobně analyzuje očekávané náklady a přínosy.[1]

Tento dokument, SWD(2025) 837, přesto sleduje známou strukturu: vymezení problému, proč by měla jednat EU, cíle, možnost politiky, její dopady a způsob jejich monitorování. Opírá se o externí studii konsorcia vedeného společností NTT Data, o průzkum, na který odpovědělo 65 z 340 oslovených zúčastněných stran, a o 14 hloubkových rozhovorů.[12]

Problém, který popisuje

Dokument identifikuje dva problémy. Představuje je jako rozšíření problémů, které posouzení dopadů pro EU Digital Identity Wallet z roku 2021 zjistilo u jednotlivců, zaměřené na podniky.[12]

• Podniky a veřejnoprávní subjekty potřebují lepší způsoby, jak se online identifikovat a prokázat, kdo za ně smí jednat, zejména přes hranice. Identifikátory společností vydané v jednom členském státě nejsou vždy uznávány v jiném. Živnostníci, osoby samostatně výdělečně činné a veřejnoprávní subjekty často stojí mimo obchodní rejstříky, které přidělují identifikátor platný v celé EU. A neexistuje standardní celounijní způsob, jak uchovávat a ověřovat digitální zmocnění nebo plnou moc.
• Neexistuje spolehlivý, právně uznávaný způsob, jak by podniky mohly digitálně sdílet licence, certifikáty a údaje o dodržování předpisů s veřejnoprávními subjekty a mezi sebou navzájem přes hranice. Tytéž dokumenty se předkládají znovu a znovu, často e-mailem, kurýrem nebo prostřednictvím proprietárních portálů, a EU Digital Identity Wallet, postavená na ochraně soukromí jednotlivců, nebyla navržena pro sledovatelnost, kterou podniky potřebují pro audity a dodržování předpisů.

Dokument je odvozuje od tří hnacích sil:[12]

• Změny na trhu a v technologiích, od cloud computingu a AI po reporting založený na datech, vytvářejí u podniků a veřejnoprávních subjektů nové potřeby služeb vytvářejících důvěru.
• S tím, jak stále více podniků obchoduje přes hranice, roztříštěné vnitrostátní postupy pro dodržování předpisů násobí jejich náklady.
• Systémy, které spolu nespolupracují, brání veřejnoprávním subjektům v tom, aby podniky bezpečně a efektivně identifikovaly a komunikovaly s nimi.

K otázce, proč by měla jednat EU, a nikoli jednotlivé členské státy, dokument uvádí, že vnitrostátní systémy jsou budovány pro domácí použití a liší se právním účinkem, rozsahem a technickým řešením, což brání svobodě usazování a volnému pohybu služeb a narušuje hospodářskou soutěž mezi podniky podle toho, kde jsou usazeny. Jako právní základ uvádí článek 114 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), stejně jako u Evropského rámce digitální identity.[12]

Čeho chce dosáhnout

Obecným cílem je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu snížením administrativní zátěže podniků a orgánů veřejné správy prostřednictvím digitální identifikace, autentizace a právně platné výměny dat. Vyplývají z něj dva specifické cíle:[12]

• Snížit administrativní zátěž, zefektivnit postupy pro dodržování předpisů a zlepšit poskytování služeb.
• Zajistit, aby podniky a veřejnoprávní subjekty měly přístup k bezpečné a důvěryhodné přeshraniční digitální identifikaci, která odpovídá potřebám uživatelů a poptávce na trhu.

Výchozí scénář a možnosti

Dokument neporovnává několik možností politiky. Přebírá možnost politiky 3, upřednostněnou v posouzení dopadů pro EU Digital Identity Wallet z roku 2021, a považuje ji zároveň za výchozí scénář i za jedinou zvažovanou možnost politiky, přizpůsobenou potřebám podniků a veřejnoprávních subjektů.[12]

Důvodem je soudržnost: jelikož Evropský rámec digitální identity již platí a jeho technická architektura je vymezena, označuje model peněženky digitální identity za jediné schůdné řešení, jak zachovat soudržnost a interoperabilitu obou druhů peněženek, a Business Wallets popisuje jako rozšíření tohoto rámce, nikoli jako samostatný rámec.[12]

V rámci této možnosti by subjekty veřejného sektoru musely umožnit minimální soubor základních funkcí: identifikaci a autentizaci, kvalifikované elektronické podpisy a pečetě, výměnu elektronických osvědčení atributů a přijímání úředních oznámení. Úkony učiněné prostřednictvím těchto funkcí by měly stejný právní účinek jako v listinné podobě nebo osobně. Podniky by nebyly povinny Wallet používat a živnostníci a osoby samostatně výdělečně činné by mohli pro některé samostatné služby místo pořízení plnohodnotné Business Wallet používat svou EU Digital Identity Wallet.[12]

Případy užití, které uvádí

Samotné navrhované nařízení by bylo neutrální vůči případům užití: neupřednostňovalo by konkrétní způsoby použití. Aby ukázal, jak by to mohlo fungovat, uvádí dokument případy užití, které identifikovaly zúčastněné strany:[12]

• Přijímání zákazníků a hloubková kontrola (poznej svého klienta): ověřená osvědčení místo ručního shromažďování dokumentů.
• Právní zastoupení: digitální udělování, odvolávání a sledování plných mocí.
• Zadávání veřejných zakázek: předem ověřená osvědčení, která lze opakovaně použít v různých zadávacích řízeních.
• Přeshraniční podnikání: předkládání ověřených osvědčení orgánům v jiných členských státech bez nutnosti osobní přítomnosti.
• Správa daní a elektronická fakturace: důvěryhodné identifikátory a ověřená osvědčení k DPH.
• Dodavatelské řetězce: propojení ověřených údajů o dodavatelích a osvědčení výrobků, jako je digitální pas výrobku.

Náklady, které modeluje

Držitelé peněženek by v prvním roce nesli jednorázové náklady (školení a zaškolení, aktivaci a zavedení IT a pořízení nebo uzavření smlouvy) a poté opakující se licenční a udržovací poplatek. Komise odhaduje průměrné náklady na organizaci takto:[12]

Předpokládá se, že Wallet by zavedly všechny subjekty veřejného sektoru, protože by ji byly povinny přijímat. U 95 825 veřejnoprávních subjektů, se kterými model počítá, to činí přibližně 7,3 miliardy eur v prvním roce a poté přibližně 1,15 miliardy eur ročně. Pokud by ji zavedlo 75 % podniků, jejich náklady by celkem činily přibližně 45,5 miliardy eur v prvním roce a poté přibližně 20,4 miliardy eur ročně.[12]

U živnostníků a osob samostatně výdělečně činných, kteří by místo toho používali svou EU Digital Identity Wallet, dokument na základě současných tržních cen vyčísluje samostatné služby na přibližně 45 eur ročně za nový komunikační kanál, přičemž elektronické podpisy, pečetě a časová razítka jsou zpoplatněny zvlášť.[12]

Úspory, které modeluje

Přímé přínosy se počítají pouze jako úspory ze snížení nebo odstranění ruční administrativní práce. Odhadují se pomocí standardního nákladového modelu EU: hodinové náklady práce se násobí dobou, kterou činnost trvá, četností jejího provádění a počtem organizací, které ji provádějí, na základě údajů z průzkumu a oficiálních statistik. Činnosti spadají do šesti kategorií:[12]

• Identifikace a autorizace
• Výměna dokumentů a informací
• Dodržování předpisů a ověřování
• Vedení záznamů a správa dat
• Povolení a certifikace
• Přeshraniční koordinace a uznávání

Při zapojení všech veřejnoprávních subjektů a 75 % podniků odhaduje Komise maximální přímý přínos na přibližně 169 miliard eur ročně za předpokladu, že bude nahrazen každý ruční proces. Její minimum, založené na úsporách, které očekávali respondenti průzkumu (22 % u veřejnoprávních subjektů, 36 % u podniků), činí přibližně 58 miliard eur ročně.[12]

Po odečtení nákladů by maximální čistý přínos při této míře zavedení činil přibližně 116 miliard eur v prvním roce a poté přibližně 147 miliard eur ročně. Při minimálních předpokladech by činil zhruba 6 miliard eur v prvním roce a poté zhruba 37 miliard eur ročně. Dokument rovněž promítá maximum na deset let při konstantních přínosech do čisté současné hodnoty přibližně 1 107 miliard eur.[12]

Dokument používá stejný model i při nižších mírách zavedení. Při té nejnižší, přibližně 10 % podniků, je celkový výsledek v prvním roce stále kladný, ale veřejnoprávní subjekty by platily více, než ušetří, dokud se jejich jednorázové náklady nevstřebají. Míru zavedení 75 % označuje za nejúčinnější a nejefektivnější způsob, jak dosáhnout cílů.[12]

Popisuje také nepřímé přínosy, jako jsou méně podvodů, větší důvěra v digitální transakce a nižší emise z papíru a cestování. Některé jsou vyčísleny a některé ponechány nevyčíslené a jsou vedeny odděleně od výše uvedených přímých úspor.[12]

Jak to souvisí s hlavními čísly úspor

Žádné z těchto modelovaných čísel není jedním ze dvou hlavních čísel, která kolují. Tisková zpráva Komise z 19. listopadu 2025 uvádí úspory pro podniky až 150 miliard eur ročně a její stránka s politikou uvádí nejméně 160 miliard eur. Komise tato tři čísla neuvádí do souladu.[3][2]

Obě hlavní čísla a míry zavedení, se kterými model pracuje, najdete v článku odhady úspor vysvětleny.

Omezení, která přiznává